Mise

12. února 2017 v 12:32 | Naty


Je tu plno Pokémonů, ale i lidí, kteří by potřebovali s něčím pomoct. Tak proč jim nepomůžeš právě ty?
Pokud budeš chtít jít na misi, napiš si do komentářů pro zadání. Po splnění mise samozřejmě můžeš očekávat náležitou odměnu.

Speciální mise

Speciální mise, která se po splnění změní. Je za ní obvykle větší odměna, ale je těžší na splnění.

Připravuje se


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kyaz Kyaz | 18. února 2017 v 15:51 | Reagovat

Speciálni mise:
*keďže neznesiem pytliačenie a bojovník za práva zvierat a pokémon som sa rozhodol, že pomôžem Kurtovi za záchranu SLowpokow a za ich záchranu a práva. Tak idem za Kurtom do lesa a vidím ako tam drží transparent, kde sa píše 'zachránte slowpokow' a tak idem k nemu* Zdravím Kurt. Moje meno je Kyaz, teší ma. *podá kurotvi ruku* Som tu aby som vám pomohol za práve Slowpokow. Je hnusné ako sa ľudai dokážu správať k iným živím bytostiam. Aj oni cítia bolesť ako my. Aj oni vedia milovať. A aj oni vesia súcitiť. Dostal som nápad, že by sme stážili oblasti jazier a pochytali tých pytliakov. Čo vy na to? *kurt sa nad tým zamyslí a povie si, že to nie je zlý nápad a môžme ho skúsiť. Kurt súhlasí a tak idem zavolať policajtke Jenny aby prišla aj so svojimi posilami. zvoní telefón*
"Tu je Jenny z policajnej stanice, ako vám môžem pomôcť?"
"Dobrý deň. Moje meno je Kyaz a chcel by som vás zavolať do okolného lesa. Sú tu pytliaci a potrebovali by sme vašu pomoc s ich chytením."
"Tak dobre, hneď tam budem."
"Zberiete si prosím aj nejaké posily? Myslím si, že ich bude veľa.
"Tak dobre, zoberiem aj svoju hliadku. Dáte mi ešte prosím presnejšiu lokáciu, kde presne v lese?"
"Netreba, budeme vás čakať pri vstupe.
"Dobre ďakujem, dovidenia"
"Dovidenia."
Jenny tu bude o chvíľu aj so svojou posilou. Chytíme tie nesúcitné monstrá. *Kurt je rád, že je konečne na jeho strane a že mu niekto chce pomôscť. o 15 minút vidíme jenny na motorka  za ňou 3 autá, kde zatknú tých zločincov. Ja a Kurt sa na seba tak dohodlane pozrieme a povieme: Ide sa na to!*
"Zdravím. Tak sme došli. Máte nejaké plány ako na to?"
"No takže tu v lese sú pitliaci a chytajú slowpokow, ktorým odrezávajú chvosty a predávajú ich za veľa poképeňazov." *vytiahnem mapu* "Tu v lese sú štyri jazerá. Mohli by sme rozdeliť, že každý pôjde ku inému jazeru. Ako vidím, je nás tu 9 čiže dvaja ku každému jazeru. Jenny, vy si zoberte  jedného pomocníka a choďte k tomu to jazeru, ktoré je na druhej strane lesa. Vy kurt choďte s jedným policjatom ku tomuto jazeru, ktoré je napravej srane lesa. Vy dvaja pôjdete ku tomto, ktoré je pri tej lúke kvetov a ja s tebou(zvyšným policajtom) pôjdeme k tomu poslednému." *odloží mapu*
Zrazu uvidíme ako z lesa vychádza nejaký muž s prutom a mraziacim boxom. Keď nás uvidel, začal utekať do lesa. Jenyy naštartovala svoju motorku a išl a rýchlo za ním a my sme behali za ňou. Jenny ho dobehla a zablokovala. Nemohol ísť ani druhou stranou lebo sme tam boli my. Jenny mu nasadilá putá, otvorila box a bolo tam 10 chvostov slowpokow. Jenny ho odvdie do policajného auta a zamkne ho tam.
"Tak, čo teraz?" spýtala sa Jenny
"No jeden z nás tu bude musieť ostať a strážiť ho aby neutiekol"
*jeden z policajtov sa prihlási, že ostane* "Tak dobre, ty zostaneš tu" povedal som. Jenny každému z nás dala putá na pytliakov a ešte lano. Potom sme sa rozišli ku jazerám, ku ktorým sme mali ísť. Počas cesty som nič neobvyklého neuvidel. Keď som rpišiel ku jazeru nevidel som nič podozrivé ale zostal osm medzi stromami aby som mohol nenápadne dávať pozor. Zrazu uvidím Slowpoka ako vychádza z vody a ide si pospať na veľký kameň, ktorý ležal pri rieke. Sledoval som ho aby sa mu nič nestalo. Zrazu počujem divné zvuky akoby išli nejaké auto. Pomyslel som si, že niekto chytil pytliaka no nebolo to tak. Bol to jeap a v ňom bol pytliak. Zobral sieťku a išiel na spieceho slowpoka. Vybehol som zpomedzi lesov a išiel som na pytliaka. On sa ma chystal udrieť sieťkou, no odrazil som ju a buchol ho do tváre. Rýchlo som zobudil slowpoka a vyhnal ho do vody, že je tu pytliak a nech varuje ostatných slowpokow. Pytliak sa nazlostil a vytiahol na mňa zbraň. Ja som sa rýchlo skryl za veľký kameň. Pytlaik vystrelil no netrafil ma. Potom zazu počujem krik. Výjdem z pomedzi kameňa a vidím policajtku Jenny ako použila na pytliaka paralizér. Potom sa pozriem za ňu a vidím Kurta s pytliakom, kotrý je v putách.
"Chytili sme pytliaka a pomysleli sme si, že by si potreboval pomoc tak sme za tebou prišli." povedala Jenny
"ďakujem veľmi za pomoc. Nebyť vás bolo by po mne" odvetil som a nasadil som pytliakovi putá. Čakali sme, kým sa prebudí a potom sme vyšli von z lesa. Dali sme ich do auta a čakali, kým prídu ostatný. Pol hodine sa vrátili ostatnými s troma ďalšími pytliakmi. Bol som rád, že sme ich chytili a že sme ochránili chvosty zvyšných slowpokov.
"ďakujem Jenny za pomoc, že ste nám pomohli chytiť pytliakov." s úsmevom poviem jenny ako som jej vďačný za pomoc potom keď tých pytlaikov odviezli na stanicu. Ja som zavolal starostovy mesta, aby dal strážiť les pred pytliakmi a tak začal posielať ľudí do lesa na prehliadky, aby dávali pozor na slowpokow.

2 Naty Naty | 18. února 2017 v 17:08 | Reagovat

[1]: Splněno! Můžeš si vybrat 1000,- nebo náhodného shiny Pokémona.

3 Kyaz Kyaz | 18. února 2017 v 17:34 | Reagovat

[2]: berem shiny :)

4 Emma Emma | 22. února 2017 v 18:43 | Reagovat

Poprosila by som pre mňa a Growlithea nejakú misiu ^-^

5 Naty Naty | 22. února 2017 v 18:50 | Reagovat

[4]: Braviary si před dlouhou dobou zlomil křídlo, ale špatně se mu zahojilo a proto ho bolí pokaždé, když se snaží vzlétnout. Když neumí létat, jen těžce se mu shání potrava, proto je hodně slabý a potřebuje nutně nějakou pomoc. Braviary se momentálně ukrývá v malé jeskyni u hor, ale je hodně nedůvěřivý, protože se bojí, že by ho někdo mohl připravit o tu trochu jídla, co má.

6 Emma Emma | 23. února 2017 v 15:15 | Reagovat

[5]:
-- 1.časť --
S Growlitheom sme sa dohodli, že by sme chceli niekomu pomôcť a vydať sa na akúsi misiu. Lenže, zdalo sa to ťažšie ako sme si mysleli. Najťažšie bolo nejakú misou si vlastne zohnať. Nemohli sme predsa behať po meste a kričať, či nechce niekto pomoc a každému sa vtierať. Ešte by si mysleli, že ich chceme okradnúť keď sa tak vtierame. Chodili sme teda po meste a pozerali na ľudí, či nebudú práve v tej chvíli nejakú pomoc potrebovať. Všetci ale vyzerali šťastný a my sme si teda skormútene sadli na lavičku. "Tak, čo budeme teda robiť? Nikto zjavne pomoc nepotrebuje." Growlithe tiež smutne sklopil uši a vrestal vrtieť chvostom. Než som ale stihla navrhnúť nejakú možnosť dobehol k nám z druhej strany ulice jeden starší pán. "Prepáčte, že som počúval váš rozhovor, ale hovorili ste, že chcete niekomu pomôcť." My sme iba prikývli, pretože sme neverili našemu šťastiu. "Pred pár týždnami som sa bol v lese prechádzať a zbierať berry a uvidel som na oblohe Braviaryho. Nebolo by to nič nezvyčajné, ale vyzeralo to že nevie poriadne lietať a bolí ho to pri tom. Vedeli by ste sa tam ísť pozrieť? Keď ste teraz govorili o tom, že by ste chceli pomôcť, tak mi napadol práve on. Išiel by som aj sám, ale ja žiadnych pokémonov nemám a divoký a zranený pokémom je veľmi nebezpečný." Vysvetlil nám situáciu a my sme sa a seba s Growlitheom pozreli a prikývli sme. "Jasné ideme. Pomôžeme mu chudákovi, ale neviete kde mohol skončiť? Les je predsa len veľký..." Opýtala som sa ho, pretože kým by sme ho v tom obrovskom lese našli, mohol by mu ešte nejako vážnejšie ublížiť nejaký iný a väčší pokémon. A kto vie, či už mu aj neublížil. Veď predsa len ho videl pred pár týždnami. Starší pán sa teda zamyslel a po chvíľke nám odpovedal. "No letel niekam do blízkosti hôr a potom som ho už nevidel." Ja som teda zamyslene prikývla a nadšene som sa pozrela na Growlithea. "Tak poďme Dhiren." Povedala som rovnako nadšene. Rozlúčili sme sa s pánom, poďakovali za informáciu a vydali sme sa do hôr.
Po dlhšej chvíli chodenia sme sa ocitli v horách, ale hlavne na rozcestí. Tuto sa to zdala byť však tiež veľká fuška nájsť toho Braviaryho. Hory boli vážne veľké, ale my sme ho museli nájsť čo najskôr a ani sme nevedeli, ktorou cestou máme ísť ako prvou. Pozrela som sa na Growlithea a zamyslela som sa. "Vieš, nemáme žiadnu jeho vec, ale nemyslím si, že bude v horách veľa pokémonov, alebo ľudí. Vedel by si ho nejako vystopovať Dhiren?" Opýtala som sa ho, keď mi napadlo, že Growlitheovia a Arcanineovia sa používajú pri stopovaní a tak. Čiže by to mal mať v krvi alebo tak. Growlithe teda začal čuchať vzduch všade okolo a vydal sa cestou v pravo. Nemala som mu prečo neveriť, tak som sa vydala za ním. Po chvíľke cesty a pár zlých odbočení do slepých uličiek sme sa dostali k jaskyni v kopci. "Myslím, že by mal byť niekde tu." Zaštekal Growlithe a ukázal packou na vchod do malej jaskyne. "Vieš trochu sa bojím." Povedala som so zamračením sa na tmavý vchod do jaskyne. Ten Braviary bol určite v bolestiach a vystrašený, preto bude aj agresívny. "Tak, skúsim ísť prvý. Možno keď som pokémon, nebude ku mne taký agresívny." Navrhol a po mojom pomalom prikývnutí a jeho sľúbení, že bude opatrný sa vybral dovnútra.
Growlithe odvážne vošiel dovnútra a pokračoval ďalej. Keďže bola jaskyňa docela malá, za chvíľku našiel Braviaryho, ako leží na zemi ochraňujúco pred kôpkou jedla. Tej bolo ale vážne málo a Braviary vyzeral veľmi slabý a chudý. Growlithe teda opatrne zaštekal, aby mu dal na vedomie, že tam je. Braviary sa vystrašene poobzeral po jaskyni , až kým nenašiel Growlithea a výhražne naňho nezaškriekal. Potom trochu cúvol a stále si ho nebezpečne prezeral. Growlithe zamával chvostom a ukázal packou na kopu jedla. "Chceš pomôcť?" Opýtal sa ho a Braviary iba prižmúril očami a výhražne zaškriekal. Divokí pokémoni totiž nerozprávajú, proste sa správajú ako divokí, a keďže mu Growlithe niečo povedal, vedel že má trénera. Growlithe sa opatrne priblížil, ale Braviary sa po ňom ohnal krídlami, aj keď ho to na tom jednom zabolelo a výhražne sa naňho pozeral. Growlithe teda zaskučal a prišiel zase von ku mne.
"Našiel som ho." Povedal a zavrtel chvostom. "Má veľmi zranené pravé krídlo, ale hýbať s ním vie, aj keď ho to bolí. Má tam trochu jedla ale je veľmi chudý." Povedal a mierne zaskučal, tak som si čupla a objala som ho. "Tak mám plán. Asi nám nebude moc veriť kebyže tam teraz prídeme. Poďme teda nazbierať nejaké drevo na oheň, berry a možno nejaké ryby a vodu. (Rozhodla som sa, že sa tam budù nachádzať aj ryby v jazerách. Nechcela som aby sme išli uloviť nejakého Magikarpa lebo je to divnè a neverím, žeby sa najedol iba z berry)" Povedala som mu a Growlithe nadšene povyskočil a štekol. "Dobre, ale musíme sa rozdeliť." Povedala som a vybrala som sáčok z batohu. Vždy som nosila pri sebe nejaké sáčky (dúfam, že nevadí ^-^ inde ich už ale používať nebudem) a podala som dva Growlitheovi. "Do jedného naber Berry a do druhého drevo na oheň. Ja zatiaľ pôjdem uloviť nejaké ryby, aj keď ešte neviem ako a doniesť vodu. Stretneme sa tu o takú hodinku, dobre?" Opýtala som sa ho a Growlithe súhlasne štekol. "Počkaj ešte." Povedala som mu keď už bol na odchode a dala som mu moju šiltovku na hlavu. "Aby vedeli, že nie si divoký, keď ťa niekto stretne." Povedala som mu a posledný krát som ho pohladkala, než sme sa každý vybrali pre jedlo a ostatné veci.

7 Emma Emma | 23. února 2017 v 15:17 | Reagovat

[6]:
--2. Časť --
Išla som ďalej po ceste, až kým som nenarazila na plošinu, ktorou pretekala rieka. Keď som k nej prišla bližšie všimla som si, že v rieke plávajú s prúdom ryby. Pozrela som sa teda po okolí a rozmýšlala som ako ich chytím. Prúd rieky bol docela silný, čiže by ryby nemali byť schopné plávať proti nemu, čiže mi niečo napadlo. Zložila som batoh pod strom a zobrala som pár väčších kameňov. Tie som potom položila do rieky, aby táto provizórna záterasa nepustila ďalej ryby, ale aby prúd vody mohol ďalej prúdiť. Zobrala som teda sáčok a keď sa začali ryby chytať do tejto záterasy, snažila som sa ich chytiť a dať ich do sáčku. Lenže boli veľmi mazlavé a namiesto toho aby skončili v sáčku, tak skončili na brehu. Po chytení dostatočne veľa rýb som teda kamenr vybrala, aby mohla voda zase úplne voľne bez záterasy prúdiť. Potom som ryby z brehu hodila do sáčku a celá mokrá od rýb som si sadla pod strom a oddychovala. Keď som si ale uvedomila, že neviem koľko je hodín a Growlithe na mňa už asi aj čaká, som zobrala posledný sáčok a naplnila som ho celý vodou. Zobrala som teda batoh a sáčky a vybrala som sa cestou späť.
Pri jaskyni ma už čakal sesiaci Growlithe, pri ktorom boli sáčky naplnenéBerry a deevom, a keď ma uvidel začal šialene mávať chvostom. Podišla som teda k nemu a položila som sáčky na zem. "No ty si mi ale šikovný." Povedala som mu, pohladkala som ho a zobrala som si svoju šiltovku. "Tak poďme mu dať tie veci." Zobrala som znovu sáčky a odhodlane som sa vybrala do jaskyne, kam ma Growlithe nasledoval. Braviary sedel na zemi a pravé krídlo si ochraňujúco držal pri tele. Keď nás uvidel, výhražne na nás zaškriekal. My sme sa teda zastavili. "Ahojky Braviary. Ja som Emma a toto je Growlithe Dhiren." Povedala som potichu a upokojujúco, aby sa nás až tak nebál. Moc to ale nepomohlo a ďalej si od nás cúvol. "Počuli sme, že sa ti niečo stalo, dnes si už aj Growlithea dokonca videl,a priniesli sme ti jedlo a vodu. A aj drevo, aby si mal aj oheň." Povedala som stále ticho a upokojujúco, ale nezdalo sa, žeby mi začal nejako Braviary veriť. Ešte o trochu sme sa teda priblížili, načo on zase cúvol, a položili sme na zem naše tašky. Rozložila som drevo a urobila som akési ohnisko a zatiaľ na mňa Braviary a Growlithe zvedavo pozerali. Pozrela som sa na Growlithea a požiadalo som ho: "Dhiren, prosím Uhlíkový útok." Ukázala som na ohnisko a Growlithe teda použil jeho útok a jaskyňa sa zrazu rozžiarila svetlom z ohňa, ktorý sme vytvorili. Braviary sa priblížil trochu k ohňu, pretože sa chcel zohriať aj keď si nás stále podozrievavo premeriaval. Vytiahla som teda palicu, ktorá ešte zostala a nastokla som na ňu rybu, ktorú som potom opiekla v ohni. Zatiaľ som Growlithea odmenila jednou Berry ktorú pozbieral. Keď vola ryba upečená, podala som ju aj s palicou Braviarymu. Ten sa namňa najprv zamračil, ale potom sa rozhodol, že asi až taká veľká hrozba preňho nie sme a jeho jedlo mu vážne nechceme zobrať, keďže sme mu doniesli toto, a rybu si zobral a zjedol ju. Potom vydal vďačný škrek a my sme sa naňho s Growlitheom usmiali. Podali sme mu sáčky s berry, vodou a rybami a on sa na nás vďačne pozrel. "Čo sa ti vlastne stalo? Bojoval si s nejakým pokémonom?" Opýtala som sa ho a Braviary prikývol. "Poď, pozriem sa ti na to." Povedala som a postavila som sa. Braviary ale trochu ucukol a vybral sa odo mňa ďalej. "Neboj sa. Len sa ti nato pozriem." Povedala som upokojujúco a natiahla som ruku. Braviary sa teda k mne priblížil a opatrne ku mne vystrel jeho pravé krídlo. Opatrne som mu to prehmatala a on bolestivo ucukol. Ja som mu ho teda pustila a zamračila som sa. "No, ja nie som liečiteľka. Nezájdeme radšej k sestre Joy?" Opýtala som sa Braviaryho, ale on sa pozrel na jeho jedlo. "Keby ti ho niekto zobral, sľubujem, že ti zoženieme nové." Povedala som mu a Braviary teda prikývol. Growlithe nadšene vyskočil a zaštekal a vybrali sme sa do mesta späť.
Cesta do mesta bola pomalá, pretože Braviary nebol moc zvyknutý chodiť. Musela som mu to ale nechať skontrolovať, možno to bolo veľmi vážne. Keď sme prišli k sestre Joy s radosťou sa ho ujala a začala ho liečiť. My sme si s Growlitheom zatiaľ sadli do čakárne a čakali sme, kým nám povie, čo mu je. Po pár hodinách vyšla sestra Joy aj s Braviarym, ktorý mal pravé krídlo v akejsi dlahe. "Mal to zle zrastené, tak som mu to musela znovu zlomiť. Bol to ale veľmi odvážny chalan a vydržal to." Povedala nám a pohľadkala ho. Spolu sme sa teda vrátili do jaskyne, kde Braviaryho jedlo zostalo a nikto ho nezobral. "Tak hlavne sa lieč Braviary. A keby niečo, stále nás môžeš prísť navštíviť. Keď si nájdeš nejakú frajerku a tak." Povedala som so smiechom a žmurkla som naňho. Braviary sa teda rozlúčil aj Growlitheom a my sme sa vydali do mesta, aby sme povedali starému mužovi, že sme sa o Braviaryho postarali a že sa má lepšie a stále sa ešte len lepšie mať bude

8 Naty Naty | 23. února 2017 v 19:09 | Reagovat

[6]:

[7]: Mise splněna! Můžeš si vybrat 1500,- nebo +5 levelů pro jednoho ze tvých Pokémonů. ^^

9 Emma Emma | 23. února 2017 v 19:26 | Reagovat

[8]: Asi tých 5 levelov ^-^  a pre Growlithea bitte ^^

10 Julliette Julliette | 25. února 2017 v 20:32 | Reagovat

Poprosím o misi..

11 Naty Naty | 25. února 2017 v 20:40 | Reagovat

[10]: Trenér a jeho Combusken pilně trénovali na zápasový turnaj, ale přímo před turnajem se Combusken někam ztratil a nikdo neví kam. Pomoz trenérovi jeho Pokémona najít.

12 Julliette Julliette | 25. února 2017 v 22:47 | Reagovat

[11]: 1. Část
Po tom, co dostanu od jakési divně vypadající ženštiny úkol zjistit kam se ztratil Combusken nějakého trenéra, jsem ihned vyvolala z ballů Toshiho a Gora. Toshi mi ihned vylezl na rameno, jeho nejoblíbenější místo a Goro spokojeně a s jeho typickým přihlouplým úsměvem kráčel vedle mé nohy. Dostala jsem informaci, že trenér by na mě měl čekat na paloučku za řekou, takže jsem se tam kvapným krokem vydala. Nebylo těžké ho najít-byl to jediný člověk široko daleko. Zasmušile posedávají na velkém kameni porostlém mechem a něco si tiše brbrlal. "Promiňte, to vám se ztratil ten Combusken?" zeptám se nejistě když jej spatříme. Kluk zvedne nejprve nezaujatě hlavu, až po posledním slově mé věty se rozzáří. "Jo, to jsem já," usměje se od ucha k uchu,"Philip," představí se a natáhne přede mě ruku. "Juliette," taktéž natáhnu ruku, načež si jimi potřeseme. Toshi a Gero jen zaujatě přihlížejí. "Takže," začnu,"jak se to stalo?" Philip si povzdechne a podrbe se na špičce oválné hlavy, která vypadá jako vajíčko. "Začali jsme trénovat na jeden slavný turnaj. Ten turnaj je pro mě strašně důležitý, trvalo dlouho než jsem mé Pokémony vytrénoval na požadovanou úroveň. Combusken byl můj první pokemon, takže jsem se rozhodl, že budu soutěžit s ním, jenže jsem ho chtěl naučit ještě jeden důležitý ale i těžký útok. Combusken se ale nesoustředil, vůbec nedával pozor a tak jsme se pohádali. Řekl jsem mu, že když nedokáže ani udržet pozornost, tak ať si klidně jde, že takovéhle pokémony nepotřebuju. A tak odešel a já vůbec nevím kam," vysvětlil mi zoufale až hystericky Philip. Podepřena jsem si hlavu rukou a chvilku přemýšlela s pohledem upřeným na Gora, který se dokola honil za ocáskem. "Musel odejít do lesa, na druhou stranu jít nemohl, musel by se plavit lodí na druhý břeh řeky," zauvažovala jsem nahlas. "Jo, asi jo, určitě," přitakal nedočkavě Philip. "Půjdu se ho najít hledat, ty tu raději počkej, kdyby tě viděl, asi by zase utekl," nabídla jsem mu. Philip chvilku přemýšlel a nakonec rezignovaně kývl. Vydali jsme se tedy všichni tři do hlubokého lesa.
Les byl opravdu plný různých překážek. Všude byly zavěšený dlouhé liány, které se mi pletly do vlasů, zakopávala jsem o spadlé kmeny stromů a o různé klacky či kusy větví a na hlavu mi neustále něco padalo-ať už různé plody či šišky, nebo listí. Zato Tepig se obratně všem překážkám mistrovsky vyhýbal. "Combusken, kde jsi?" snažila jsem se Combuskena najít po hlase, ale vůbec nikdo se neozýval. "Křičí tak kde je?!" vztekle jsem dupla na zem. V ten samý okamžik se ozval silný křik. Toshi se mi rychle schoval do vlasů a Goro se přitiskl k mé noze. Najednou před nás vyskočil značně rozzuřený Monkey. Asi jsem mu omylem šlápla na ocas, co já vím. Ale rozhodně nevypadal přátelsky. Obzvlášť potom, co jsme se jen tak tak vyhnuli jeho útoku. "Tak ale tohle si fakt necháme líbit," zamračila jsem se, přičemž mi na čele naběhla nevzhledná žíla. "Toshi Absorbaci aty Tepigu Švih ocase!" křiknu odhodlaně. Toshi ihned po rozkazu použije Absorbaci a ubere tak Monkeymu trošku síly, zatímco mu Goro zasadil tvrdý úder ocasem. To ale Monkeyho neodradilo a zaútočil dalším útokem mířenými na Tepiga. "Tepigu vyhni se a ty Toshi vláknový útok!" naštěstí včas zareaguji na Monkeyho útok. Tepigovi se podaří jen tak tak vyhnout a Toshi ho úspěšně zabalí do pavučin. "Dobře, nyní oba dva naráz nárazový útok," zaškolením se. Monkeyho se pořád nechce vzdát a nenávistně ze sebe trhá pavučinu, i když ne zrovna úspěšně. To už mu ale oba moji pokémoni zasadí rozhodující údery.To už Monkeymu stačilo a rychle, leč polámaně zmizel v korunách stromů. "Super! Byli jste fakt skvělý!" usměji se na oba Pokémony stojící vedle sebe. Museli jsme se ale vydat dál hledat Combuskena. Jenže to bych nebyla já, kdyby se zase něco nepřihodilo. Asi po deseti minutách co jsme profilu doslova pralesem jsme dorazili na rozlehlou mýtinu kde byla rozlehlá jeskyně. A před ní hluboce spal Snorlax. Už už jsme se chtěli vydat jinam, když vtom jsme zaslechli výkřiky nějakého pokémona uvnitř jeskyně o pomoc. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to musí být Combusken, protože jedině ten dokáže mluvit s lidmi, to divocí Pokémoni neumí.

13 Julliette Julliette | 25. února 2017 v 22:58 | Reagovat

[12]: 2.Část
"Tak jo, Toshi, Goro, nárazový útok na toho Snorlaxe!" nejprve zkusím, jestli by se takto Snorlaxe neprobudil. Jenže se Snorlaxe to ani nehlo."A co teď?" zoufalým pohledem jsem se podívala na Toshiho a Tepiga. Oba dva jen pokročilí rameny. Chvilku jsme jen nečině poslouchali zoufalé výkřiky Combuskena o pomoc. Nakonec jsem přistoupila ke stěně jeskyně a zoufale vydechla do prázdna. "Combusken, slyšíš mě?" zakřičela jsem jak nejhlasitěji jsem dovedla. Moji Pokémoni se přidali. Po chvilce ticha se ozval souhlasný výkřik. "Dobře. Určitě chceš ven, že jo? Dostat se zpátky za svým trenérem," mluvila jsem dostatečně hlasitě, aby mě bylo slyšet. Opět souhlasný výkřik. "Dobře, musíš použít ten nejsilnější útok který dovedeš, ano? Jedině tak prolomíš zeď," vysvětlila jsem mu. Combusken souhlasně zaklepal na stěnu. "Tak jo, já vím že z zvládneš!"začala jsem povzbuzovat Combuskena poté co jsem trochu poodstoupila. Najednou se začaly ozývat hlasité rány. Za mého hlasitého povzbuzování se nakonec zeď pronořila a na světlo vykoukla zaprášený Combusken. S úlevou jsme si oddechli. Teď už stačilo jen dovést Combuskena zpátky za trenérem..
Takto jsem splnila misi..

14 Naty Naty | 25. února 2017 v 23:05 | Reagovat

[12]:

[13]: Mise splněna! Chceš 1000,- nebo +3 levely pro oba tvé Pokémony?

15 Julliette Julliette | 25. února 2017 v 23:07 | Reagovat

[14]: Tak ty 3 levely :D

16 Cara Cara | 27. února 2017 v 12:42 | Reagovat

Poprosila bych o misi, děkuji c:

17 Naty Naty | 27. února 2017 v 13:29 | Reagovat

[16]: Malý Pidove vypadl z hnízda, ale spadl hlavou na kámen - to způsobilo výpadek paměti a on si teď myslí, že je Charizard (Taky se tak snaží chovat, proto je hodně agresivní a na všechny útočí). Ještě k tomu se ztratil a nikdo neví, kde je jeho hnízdo. Pomoz mu si vzpomenout.

18 Cara Cara | 27. února 2017 v 15:37 | Reagovat

[17]: Běžela jsem s vítrem o závod, opravdu rychle. Měli jsme dnes za úkol najít Charizarda a pomoci mu s jeho patáliemi. Nikdo nám neřekl, co se mu vlastně stalo, prý to zjistíme sami. S Mankeyem sme si tedy hledání zkrátili závodem a doufali, že na něj prostě narazíme. Vždyť je velký, toho nepřehlédneme! "Poběž, nebo vyhraju a sním všechnu zmrzlinu!" Zavolala jsem na Mankeyho vyzývavě. Ten naschvál úplně zpomalil a založil ruce v bok. Ihned jsem zastavila a hodila na něj nechápavý pohled. "Co jsem zase řekla?" "Nic. Když chceš zrychlit, tak si zrychli! Já tady končím!" Odvětil umíněně a otočil hlavu od té mé pryč. *Bože, opravdu musíš být vždycky takový?* Chystala jsem se udělat proslov ale od prvního slova mě vyrušily zvuky šustění. "Co to bylo?" Přišla jsem od místa vzniku - tedy ke keři. Něco se tam hýbalo, něco malého a opeřeného. *Že by pokemon?* Váhavě jsem do trnitého keře strčila ruku a rázem jsem ucítila klovanec na dlani. "Jau!" Vylekla jsem a neohrabaně spadla na zadek. Mankey hned přiběhl a naštvaně se díval na keř. Byl by tam i skočil, kdyby Pidove nevyletěl ze svého úkrytu. "Co si myslíš, že děláš? Šahat mi na křídla a tlapy!" Ozvalo se zuřivé vztekání - kdo by to čekal, z takového malého ptáčka. "Eh, pro-miň? Počkat co, odkdy má Pidove tlapy?" "Jaký Pidove? Ten škrábanec, co jsem ti způsobil svýma drápama ti ublížil tak moc, že nepoznáš Pidove od Charizarda? Teď sem se urazil!" "Cože?" Než jsme s Mankeyem stihli puknout smíchem, Pidove na nás použil klovnutí. "Neheee, už neee!" Vyskočila jsem rychle na nohy, popadla Mankeyho  a pádila pryč, co to dalo. Vystrašená grimasa byla na místě. "Utíkej Utíkej utíkej!" Křičel Mankey hlasitě, nejspíše si taky žádné klovance na hlavě nepřál.  Doběhli jsme až na konec útesu, dál už byla jen propast a v ní rozlitá řeka. Otočila jsem velice opatrně hlavu, co kdyby tam byl a klovnul mě? "Ah, setřásli jsme ho" "Tak už mě pusť!" Poručila ta zakrslá opička, tak jsem ho tedy položila a sama se svalila vedle něj. "Co to sakra bylo?" Musela jsem se pobaveně pousmát, kdo kdy viděl Pidove, co si hraje na Charizarda? "To bylo divný" Odpověděl Mankey a nejspíše přemýšlel, proč se tak Pidove choval. "Hmm, byl stejně tvrdohlavý jako ty. Teď se bojím, že bys chtěl být třeba Butterfree" Pokrčila jsem s úšklebkem rameny, jen jsem si ho trochu dobírala. "Cože?!" Zaburácel Mankey a než jsem stihla říct 'dělám si jen srandu', přihnal se za námi
Pidove.
Když jsem ho teď viděla podruhé, zdál se mi ještě malý. Taky měl bouli na hlavě, chudáček. "Ty- ty seš trenérka?!" Řekl zničeho nic. "Přesně tak. Ještě jsi trenéra neviděl?" Odvětila jsem škodolibě a odhrnula svůj pramen vlasů za ucho. "Jasně že viděl! Pf! Co si o mě myslíš, ty jednaa!" Už zase se po mě oháněl, že mě klovne - eh, kousne -  ale vyhla jsem se mu. "Hele nemám čas si hrát, mám tady práci! Musím pomoct-" Než jsem to dořekla, zatahal mě za mikinu můj pokemon a cosi mi řekl. "Hele Caro, není to TEN Charizard?" *Hm?!* Pidove byl ten Charizard, kterému jsme měli pomoci! Až teď mi to došlo. "Cože, vy mi máte pomoci? A s čím jako? Vím, že nevypadám jako všichni Charizardi ale nějak se stím naučím žít..." Vypadalo to, že Pidove Mankeyho zaslechl. "Musíme ho zbavit toho prokletí!" Sykla jsem a usmála se, jakože nic. "Ale notak, Pidove, hlavu vzhůru! To tak moc obdivuješ Charizardy, že chceš být jako oni?" "Ne! Já JSEM Charizard a hledám cestu domů" "Cestu domů? Ztratil jsi se? Jak?" "Poslední co si pamatju je, že jsem spadl na hlavu a... proč ti to vůbec říkám, co tě to zajímá! Jsem silný drak, nezahrávej si se mnou!" Pidove vyletěl vysoko do oblak a použil rychlý útok. Na to, jak byl malý, toho uměl docela dost. "Pozor!" Mankey do mě strčil a oba jsme spadli na záda, abychom se vyhli. "Si v pohodě?" Řekl opičák, já jen přikývla. "Musíme ho najít!" S jeho tvrdohlavostí jsem tentokrát souhlasila. Pidove byl ta tam ale za necelých deset minut jsme ho zase našli, vyhřívat se na kameni. "A tady je náš opeřený drak!" Řekla jsem mírně vykolejeně. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli na mě zrovna nepoužije plamenomet... nedivila bych se, kdyby to zvládl. "Co zase? Teď mám práci já" Vypadal uražený. "Už to chápeme, spadl jsi na hlavu a popletl ses.Nemám pravdu?" Řekl Mankey. "Hm" "A hledáš cestu domů" "Hm" *Páni, z něj to leze jako z chlupaté deky* poznamenala jsem v duchu. "Tak my ti pomůžeme si vzpomenout" "Na to, kde mám domov? Jo, díky" "A hlavně, že jsi Pidove" "Cože se mi to zase snažíš namluvit?!" Teď se opravdu naštval. Vyletěl do vzduchu a zase použil rychlý útok, na Mankeyho. Brala jsem to jako zápas. "Mankey, vyhni se!" Mankey uposlechl a odskočil z cesty. "Honem, škrábavý útok!" Rozkázala jsem a Mankey začal Pidoveho škrábat po křídlech a všude možně. Pidove byl trochu omráčený a když se snažil odletět pryč, aby se zachránil, narazil střemhlav do stronu. "Ježiši!" Vyhrkla jsem a přiběhla k nebohému pokémonovi. Ten spadl hlavou na zem. "Není ti nic? Hej? Charizarde?" Volala jsem na něj. Po chvíli se postavil na nohy a vypadal, že se vzpamatoval. "He? Kdo jsi? A proč mi říkáš Charizarde? Ty seš hloupá!" Koukala jsem na něj jako blázen a on se začal nahlas vysmívat. Hned na to ale zděšeně zapískal něco  o tom, že už je pozdě a že musí letět domů a vznesl se daleko nad nás. "Wat?" Měla jsem trochu strach, co teď s Pidove bude ale Mankey uznale řekl: "Nejspíše mu ten náraz dal hlavu dopořádku" a tím se mi i z části ulevilo. "Takže jsme mu pomohli, nebo ne?" "Asi...jo? Tak díky nám zase narazil" A bylo vyřešeno.

19 Naty Naty | 27. února 2017 v 16:17 | Reagovat

[18]: Mise splněna! Chceš 1000,- nebo +3 levely pro Mankeye?

20 Kyaz Kyaz | 27. února 2017 v 17:34 | Reagovat

Misi prosím :)

21 Naty Naty | 27. února 2017 v 18:17 | Reagovat

[20]: Prinplupovi z hnízda někdo ukradl vejce - kvůli tomu je Prinplup hrozně naštvaný a smutný. Trenéři už se mu snažili pomoct s hledáním vajíčka, ale nikdo vůbec neví, kde může být a kdo ho ukradl. Pomoz Prinplupovi získat vajíčko zpátky.

22 Cara Cara | 27. února 2017 v 20:55 | Reagovat

[19]: 3 Levely, děkuju c:

23 Filo Filo | 2. března 2017 v 12:38 | Reagovat

misiu plz

24 Naty Naty | 6. března 2017 v 15:13 | Reagovat

[23]: Croconaw trpí hroznými bolestmi zubů a nemůže kvůli tomu téměř nic jíst. Je hladový a agresivní a kvůli tomu ohrožuje rybáře, kteří loví vodní Pokémony v okolí jezera, ve kterém Croconaw žije. Postarej se o to.

25 Julliette Julliette | 10. března 2017 v 16:41 | Reagovat

Poprosím o misi...

26 Naty Naty | 10. března 2017 v 16:48 | Reagovat

[25]: Alakazam jednoho trenéra z města je poslední dobou ve velkých depresích. V zápase totiž přišel o své lžičky - Arcanine je na popel spálil jeho Plamenometem. Alakazam nejí, s nikým nemluví a jen brečí nad jeho lžičkami. Trenér mu už zkoušel dát jiné, ale Alakazam je ve lžičkách hodně vybíravý a odmítá je. Pomoz mu.

27 Golden Golden | 11. března 2017 v 18:06 | Reagovat

Prosím, chtěla bych misi

28 Julliette Julliette | 11. března 2017 v 19:50 | Reagovat

1.část
Pomalým krokem se šourám po špinavém polorozbořeném chodníku, jenž vede k velké budově připomínající výzkumné centrum. Je celý šedý, jen rámy malých oken jsou čistě bílé a bez poskvrny. Velké dveře uprostřed přední stěny budovy jsou velice široké a těžké. Dělalo mi to velký problém je otevřít, ale po několika minutách snažení se to přeci jen podařilo.
Chlad. Ticho. Takhle na mně působila rozlehlá místnost s šedými stěnami, hromadou moderní technologie a několika žlutými žárovkami. Neměla jsem ani nejmenší ponětí, proč zrovna tohle bylo místo, kde jsem se měla setkat s trenérem jednoho Alakazama. Teprve po chvilce doslovného čumění do zdi si uvědomíme, že u počítačů a hlasitých kopírek sedí i nějací lidé v stejných šatech-bílých košilí a tmavě modrých kalhotech s koženým páskem hnědé barvy. "Ehm, mohla bych se zeptat kde tu najdu, ehm, Petera Nomsona?" zeptám se s pořádnou dávkou ostychu jednoho z mužů sedícího u prvního počítače u dveří. "Nomsona?" od pohledu řísný blonďák nadzvedne obočí a ukazováčkem si posune brýle po nose blíž k očím,"tak to budete muset do místnosti C, pan Nomson na vás už čeká," vysvětlí v krátkosti a upře svůj zrak opět do zářícího monitoru. Rozhodně neměl náladu si povídat. "Děkuji," pípnu a svižným krokem odcházím ke dveřím s viditelným C na štítku. Zhluboka se nadechnu a rychle zaklepu na obyčejné kancelářské dveře. Po vyzvání dál je pomalu a opatrně otevřu a stejně opatrně vstoupím dovnitř. Vážně nechci riskovat trapas v podobě zakopnutí o práh.
Místnost je narozdíl od té předchozí útulně zařízená. Zem je pokrytá cihlově rudým kobercem a u pravé stěny je postavená rozlehlá a pohodlná pískově hnědá pohovka s pár polštářky sladěných do barvy koberce. Před pohovkou se nachází jednoduchý stolek z lakovaného dřeva. Na protější straně je umístěn pracovní stůl s poháněnými tužkami, zmuchlanými papíry a počítačem, u nějž sedí mladý muž s velmi sympatickou tváří a tmavými vlasy, které jsou velmi kontrastní k bledě modrým očím. "Jsem vážně velmi rád, že jste nakonec dorazila, už jsem byl zoufalý," oddechne si a otře si z čela pár kapek potu. "Juliette," zareaguji na jeho nevychovanost ohledně představení. "Pardon, Peter," rozpačitě se usměje a podrbe se na temeni hlavy. Zřejmě ho tato maličkost dost rozhodila. "Nuže, asi bych vás měl nechat samotnou s mým Alakzamem," navrhne a vytáhne z kapsy naleštěný pokeball. "To je dobrý nápad," usměji se nad jeho návrhem a příjmů ball do ruky.
Jen co se za ní zabouchnou dveře, vyvolám z ballu Alakazama-velkého žlutého pokémona psychického typu. "Ahoj, jsem Juliette," představím se s úsměvem. Alakzamem jen nepatrně zvedne pohled. Oči má celé opuchlé a uslzené. Celkový postoj jeho těla je shrbený a unavený. "Vím, co se stalo," začnu opatrně," ale jsem tu proto abych ti pomohla. Pojď, popovídáme si o tom," navrhnu  a odvedu ho pomalu na pohovku. "Vím, ztráta něčeho blízkého nám dost ublíží," ruku mu jemně položím na rameno,"ale takhle se nemůžeš utrápit. Musíš jen najít řešení, jak zaplnit to místo po ztracené věci. Nuže, spálené lžíce ti už vrátit nemůžeme, to prostě nejde.Takže ti musíme jen najít nové. Jinak to nejde. Prostě jedná možnost," pokusím se mu vysvětlit situaci. Alakazam se na mě zlomeně podívá. "Ale to nejde-žádné lžíce nebudou tak stejné jako ty moje. Žádné..!" zakvílí a schová si tvář do dlaní. Zamyslím se. Co může vyrobit úplně stejné lžíce jako měl Alakazam..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama